Závod titánů. Závod závodů. Šílenost. A další tituly, někdy i nepublikovatelné, má tento závod. Každé září se běží v italských Alpách, v údolí Aosta. Je považován za jeden z pěti nejtěžších ultramaratonů na světě. Harriet Kjaer, naše ambasadorka, si jej zaběhla. Spolu s ostatními 860 běžci se vydala na 338 km dlouhou trať. Trať, která je pro někoho jen dalším závodem, která může být však i cestou do neznámých dimenzí. Jak závod prožívala? O tom nám napsala už ona sama.
Text: Harriet Kjaer
(sledovat ji můžete i na Instagramu)
Víme, že do cíle se dostane jenom polovina z nás. A jak tak stojím jednoho sobotního rána na startovní čáře v horském městečku Courmayeur, na úpatí hory Mont Blanc, v hlavě mi běží - budu to já? Nebo budu já ta, kdo se sem, do Courmayeuru, vrátí, pokud možno ve snesitelné kondici?
Víc štěstí než rozumu
Aby se člověk mohl závodu Tor de Geants zúčastnit, nestačí se jenom zaregistrovat. Po běžcích sice nejsou vyžadovány žádné specifické požadavky kromě toho, že je jim doporučeno, aby byli v dobré fyzické kondici a aby byli zběhlí běhat v horách, ale z registrovaných 2200 je však těch šťastných jenom 860. 860 běžců, kteří o několik měsíců později obdrží tu potěšující zprávu, že právě oni byli vybráni. A nyní že může pořádně začít jejich trénink. Je na každém, jak bude trénovat, kolik tréninku dá.
Co tím chci říct je, že pokud trénujete pořádně, máte větší šanci dostat se do cíle, dokončit závod, dorazit v dobré kondici.
Cíl není jen cíl, je to všechno to před a po
Pro mě cíl není jen ona cílová páska. Je to to všechno kolem a trénink je toho jen jednou částí, které musí být všechny dokonale připravené. Důležité je totiž také vybavení - oblečení, boty a další věci jako batoh, lahev na pití, hroty na boty do sněhu, baterka, rukavice, čepice... Stejně jako trénink je důležitá příprava na déšť, zimu, bláto. Musíte být připraveni vyměnit si baterky v naprosté tmě v noci, když není okolo vás živá duše. Musíte být schopni odhadovat počasí a rychle se převlékat při změnách, které jsou rychlé, od -10 do +20 není někdy dlouhá doba a vy musíte být bdělí a nezameškat ten okamžik, abyste nenavlhli a pak v zimě nepromrzali...
.
Co tady dělám?
V porovnání s jinými závody, kterých jsem se zúčastnila a kde musí být běžec zcela samostatný na většině trasy, Tor de Geants má každých 8-15 kilometrů nějaký horský přístřešek, k němuž vede dobře značená cesta. Přístřešek nás obvykle ochrání proti přílišnému mrazu a přílišnému slunci, které může být stejně nebezpečné. Nejdůležitější však je, že tam najdeme stany, bivaky, nějaké typy chatek, které sem dovezly právě helikoptéry. Můžete tu potkat kohokoliv, od party nadšených fanoušků, která se s vámi podělí o svou večeři nebo teplý čaj, přes doktory, různé podivíny až po další běžce. Na těchto místech najde vždycky člověk přesně to, co potřebuje. A tak jestli si ještě před minutkou myslel, že závod vzdává, teď se posilněn a s úsměvem na rtech, vrhá do dalšího víru závodu.
Vezměte svůj žaludek a zhruba tak sto hodin s nÍm bez ustání třeste. Co myslíte, že se stane?
A o tom přesně Tor de Geants je. Jsme tady, abychom se poprali se silami přírody, vlastní fyzickou silou, odhodláním, vytrvalostí, nedostatkem spánku, bolestí, puchýři, kašlem a trávicími problémy. Ale pro většinu z nás je ta největší výzva naše vlastní mentální síla, kterou ovlivňují všechny zmíněné problémy, a která se stává tvým vlastním nejhorším nepřítelem.
Skočilo to na mě hned první noc, bylo to tady... nedostatek mentální síly. Ty pochybnosti, které jsem měla rozlezlé všude kolem sebe a seděly mi za krkem: "Co já tady dělám? Co já malá nebohá, tady uprostřed hor, spolu s těmi všemi muži a ženami, kteří jsou tak velcí, rychlí, silní a tak šíleně si jistí sami sebou..."
Někteří běžci do přístřešků vstupují obklopeni svými sponzory, rodinou a přáteli a hromadou asistentů, kteří jsou všichni dnem i nocí neustále vybaveni plnými lahvemi, suchými ponožkami, rukama připravenýma namasírovat ztuhlé svaly, připraveni nabídnout obejmutí a podporu. A já mezi nima. Já, malá, a sama.
Jsem tu sama, a mířím do míst, kde jsem nikdy nebyla, odhodlána zdolat kilometry, které jsem ještě nikdy nezdolala. Na své cestě do neznámých hor.
Největší nepřítel ultramaratonce je... pochybnost
A pochybnost mi byla "loajálním" společníkem až do kilometru 106, neboli do druhé ze šesti základen, kde jsem měla své vybavení s ponožkami, botami, jídlem a dalšími potřebnými věcmi.
Potkala jsem v tomto kole hromadu fantastických lidí, s nimiž jsme se na chvíli, okamžik, minutu, nebo třeba hodiny až dny, spojili. Ale i když jsem byla přesto většinu času sama, cítila jsem podporu celé komunity kolem sebe. Všichni jsme v tom byli stejně. Někteří z elitních běžců dokončili závod za méně než 70 hodin, ale pro většinu z nás obyčejných amatérů, není rozhodně dobré spálit všechnu energii na začátku, a ty kteří tak udělají, budou brzy předbíhat i chodci s buřty v báglech.
Každý se musí naučit, jak se závodem zacházet. Myslím, že pro většinu je lepší pomalejší a lehčí začátek. A je na každém běžci, aby se rozhodl, jak dlouhý ten začátek bude - a jestli třeba nebude až do cílové pásky.
Pro většinu je už samotné dOkončení závodu velkým vítězstvím. Takže si musí jen sami rozvrhnout, jak moc pomalu mohou běžet, aby to zvládli ve 150 hodinovém limitu. Takže někteří běží rychle, ale jí pomalu, někteří jedí rychleji, ale spí déle atd. Takže se lehce stane, že za pár dní potkáte někoho, koho jste viděli před pár dny naposled, vyměníte si "Are you OK?" a nebo jen "OK? OK? OK?" když jsou to Japonci, a vaše cesty se zase rozpojí.
Já jsem začala pomaleji, než na co jsem se trénovala, protože vím z vlastní zkušenosti, že jakmile dosáhnu poloviny závodu, je úplně jedno, jestli se běží hodina nebo několik dní, mohu se začít cítit komfortně, relaxovat a běžet trochu rychleji. Znám své tělo a mentální kapacitu a vím, jak závod dokončit.
můj tor, můj tor...
Každý účastník běží svůj vlastní závod, svůj vlastní tor. Ten můj začal získávat tvar na 225. kilometru, kdy jsem - kromě případu, že bych měla nehodu, věděla, že závod dokončím. Cítila, jsem najednou, že mám ještě dost energie, i když jsem spala v noci jen 30 minut. Pořád jsem energii, chuť, spirit závod dokončit. Zvýšila jsem rychlost a tudíž chytla rytmus, který mě měl dovést do cíle, naladila jsem se na vlnu energie, tu speciální vlnu, kterou my, horští běžci, cítíme přesně v těchto okamžicích, kdy věci šlapou dobře. Je to jako bychom se octli zpátky v dětství, je to lehkost, s jakou jsme si hráli a běhali po lesích. Protože přesně o tom to je - užít si to. I když je to těžké, zatraceně těžké. Vím, že pozitivní myšlení dokáže pohnout horami. Nebo minimálně mě přes ně přenést. Tyhle myšlenky mi vykouzlily úsměv na rtech během té poslední noci, kdy jsme se chystali na nejvyšší vrchol. Hor i našich sil. Říkali nám, ať si oblékneme vše, co máme, protože bude zima.
A byla. Noc jsem strávila ve tmě zasněžených hor, v jejich kousavé zimě, v chladu při každém kroku. A po těch dlouhých hodinách, když se den začel navracet a slunce prvně vykouklo ze zasněženého vrcholu, jsem se nemohla ubránit slzám. Slzám hlubké vděčnosti. Byl to dar hor, pro mě, pro nás. Mont Blanc oblečená se koupala v tónech ranní růžové barvy seslané sluncem, které ohřívalo mé tělo i mou mysl. To mi stačilo. Byla jsem tam. To byl můj cíl. Dostat se pak do cílové pásky, té oficiální, moje pořadí, kolik hodin jsem naběhala... to už jsou podružné detaily.
Vyhrála jsem svůj Tor. Pokud vás to zajímá, bylo to 120 hodin a 29 minut, skončila jsem v pořadí jako 110. účastník a 11. žena.
Tor de geants, závod obrů. Kdo je vlastně myšlen těmi obry? Mont Cervino, Mont Rosa, Gran Paradiso nebo Mont Blanc? Nebo jsme to všichni my, kteří se jim přišli poklonit?
