Na počátku podnikání Terezy Havrlandové byl její mlsný jazyk. Současností jejího podnikání je v evropském měřítku ojedinělá firma s téměř sto zaměstnanci vyrábějící pro domácí i zahraniční trh. A vize do budoucnosti? „Teď nemám extra cíle, spíš je zajímavé, kam až se to ještě dá rozvíjet a posouvat. Jdu s proudem, kam to dopluje, tam to dopluje.“ Tereza a její firma jsou důkazem, že energeticky ženský přístup zahrnující chaos a intuici mohou fungovat. Seznamte se: zakladatelka, většinová majitelka a ředitelka pro kreativní a strategickou činnost firmy Lifefood.
V začátcích jsem sama objednané dodávky rozvážela po obchodech
Tereza cestovala a žila v zahraničí – ve Francii, na Novém Zélandě, v Austrálii, v Americe. Tam ji oslovil koncept Organic Food, zdravé bio stravy. Postupně se stala vitariánkou, její stravou se stala čerstvá, tepelně a chemicky neupravovaná „raw food“ či „living food“, tedy živá, syrová rostlinná strava. Její prospěšnost poznala na zdraví svého těla, proto se jí nechtěla vzdát ani po návratu do Česka. Tuzemská nabídka ji však neuspokojovala, bio trh byl tehdy v začátcích a nabídka ovoce a zeleniny nebyla postačující. Proto se Tereza rozhodla, že si při dokončování škol (je absolventkou Právnické fakulty a Vysoké školy ekonomické v Praze) bude dovážet produkty ze zahraničí a prodávat je. „Rozhodně jsem neměla plán vybudovat firmu v rozměrech, jaké má teď, a mít nějaké zaměstnance. V začátcích jsem rok sama objednané dodávky rozvážela po obchodech, uskladněné jsem je měla doma nebo ve skladech, kde se platí za paleto-dny.
Dovážela jsem nejprve superfoods (tzv. superpotraviny, bohaté přírodní zdroje nutričních látek, zvláště vitamínů a minerálů), takové speciality jako mladý ječmen, kakaové boby nebo mořské řasy.“ To ale nebylo jídlo, které by člověk snědl k obědu či svačině. Z Ameriky už takové připravené vitariánské potraviny znala, ale kdyby je měla dovézt, bylo by to na našem trhu velmi drahé. Jako nejlepší cesta se jí zdálo je vyrobit v Čechách. „Zvažovala jsem cestu nechat to vyrobit jinou firmou, dát jim prostě recept a dodat suroviny a obaly. Otevřít si vlastní výrobnu mi přišlo jako hrozný masakr. Ale to nedopadlo – kontrola kvality byla náročná, komunikace i zpracování drhlo. Tak jsem si řekla, že bude muset přijít ta vlastní výrobna.
Přidali se ke mně dva kamarádi, dali jsme dohromady receptury, já jsem sehnala starou pekárnu na dvoře v centru Prahy, stávající pekárenské pece kamarád předělal, aby se daly použít na pečení do 45 stupňů (což je maximální teplota, aby byly zachovány živiny stravy), sehnali jsme pár prvních pracovníků a začalo se. Když si to teď vybavuji zpátky, tak to byla hrozná divočina. “ Psal se rok 2007.
Jediné, na co jsem byla schopná myslet, bylo, abych nedlužila mraky peněz až do smrti
Následující tři čtyři roky byly pro Terezu náročnou zkouškou. „Neměla jsem jediný den volna, pracovala jsem sedm dní v týdnu šestnáct hodin denně, z postele k počítači a do práce a zpátky do postele. Bylo to strašné, ale nedalo se to nijak přerušit. Na své jméno jsem měla půjčené velké peníze, nesla jsem vysokou finanční zodpovědnost. Jak se každý měsíc blížilo datum výplat, měla jsem neuvěřitelný stres, aby se na vyčerpaném kontokorentu naakumulovalo alespoň na výplaty. Jediné, na co jsem byla schopná myslet, bylo, abych nedlužila mraky peněz až do smrti.“ Prvním signálem, že se situace láme, byl moment, kdy se na kontokorentu peníze na výplaty shromáždily, aniž o to musela výrazně usilovat. Další měsíc tam bylo o pár tisíc víc a příště zase víc, až se pomalu vyšplhala k nule.
V roce 2011 se firma dostala z červených čísel, a následně postupně až do bodu, kdy přestala odepisovat daňovou ztrátu z minulých let. Co jí ta těžká podnikatelská léta přinesla pozitivního? „Nedá se říct, že by tam bylo něco pozitivního nebo negativního, každá zkušenost je prostě zkušenost. Já jsem si z toho vzala všechno.“ Dalo se tehdy něco dělat jinak, aby ta zkušenost nebyla tak drastická? „Pravděpodobně to asi jde udělat trošku líp, aby to nebylo tak drsné – pomaleji a s lepšími zdroji peněz, ale za sebe už to nezměním. Když jsem dělala mentorku na Equal Pay Day, to, co jsem se snažila předat, je, že když někdo chce něčeho docílit, tak do toho prostě musí skočit a nepřemýšlet nad tím, jestli to dopadne nebo nedopadne. Asi jiná nebudu.“
Nejdůležitější je produkt sám o sobě
Výsledkem Terezina skoku je dnes firma nejen dovážející, ale především vyrábějící produkty živé stravy – placky, sušenky, tyčinky, čokolády, výrobky z ořechů a semínek, nově chléb či palačinky. Není přehnané tvrdit, že díky Lifefood se v Čechách stalo mnoho lidí vitariány nebo alespoň nahradilo některé méně vhodné potraviny přijatelnějšími vitariánskými snacky. Firma expanduje do zahraničí, vlastní distribuční a propagační firmy má např. v Nizozemí, Německu či Francii, spolupracující firmu má ve Velké Británii. Výrobky se prodávají ve dvaceti zemích EU. Je to obdivuhodné mj. i proto, že firma nikdy nedělala klasickou reklamní kampaň: „Reklama má spoustu podob a jedna z nejdůležitějších je produkt sám o sobě,“ říká Tereza. „Dá se nazývat reklamou, že chodím v tričku LifeFood? Nejdeme do billboardů či televizních spotů, to podle mne v našem oboru nemá význam. Na prvním místě je co nejlepší chuť a co nejvyšší kvalita produktu, hledíme si i designu a zastoupení na veletrzích.“
Apropo, design. Elegantní, originální, vkusný. „Jednoho dne jsme si řekli, že musíme vystoupit ze standardu nudného a fádního designu bio produktů. Chtěli jsme to pojmout jinak, nešířit obalem poselství, že zdravá výživa je nemastná neslaná. Design dělá hodně.“ A veletrhy? „Je to náročná práce. Musíte postavit a načančat stánek, stojíte několik dní od rána do večera v uzavřeném prostoru bez přirozeného světla, večer vše naskládat do auta, a ráno znovu.“ Přesto právě pravidelná účast na prestižních veletrzích (např. BioFach v Německu nebo Organic Products Expo v Londýně) přináší nejvíce zkušeností a možností. Nemluvě o tom, že konkurence nespí. „Zdravá konkurence je v pořádku, motivuje Vás. Ale už jsou firmy, které nás napodobují a kopírují. S tím se bohužel právně nedá nic dělat. Asi se s tím musí počítat. V nějaké době jsme byli pionýři, teď už se do toho pouští jiné firmy. Snažíme se jít dopředu, vymýšlet nové věci, inovovat technologii. A především věřím v pozitivní energii, která v naší originální práci je – a lidé ji nepochybně cítí.“
Způsob, jakým dnes Tereza svoji firmu vede, je snem mnoha podnikatelů, málokdo ale jako ona k tomuto výsledku došel od nuly, tedy vlastně z mínusu, a od extrémního vytížení. „Jako svoji prioritu jsem si nastavila, že přes českou zimu, zhruba šest měsíců, jsem v tropech. Kvůli teplu, slunci a větru, výběru čerstvého ovoce. Zaměstnanci, dodavatelé i zákazníci to museli akceptovat, nejsem schopná fungovat jinak. Devadesát pět procent všech záležitostí firmy mohu vyřešit přes skype. Jediné, co se takto vyřešit nedá, je ochutnávání a očichávání, ale na to už mám minimálně tři čtyři lidi, jejichž chuti důvěřuji. A samozřejmě jsem smířená s tím, že se mohou udělat nějaké chyby. Ty se budou dít tak jako tak bez ohledu na to, zda jsem přítomna či nikoli. Určité procento chyb je přirozené. “
Odevzdala jsem se plynutí
Považuje se vůbec za podnikatelku? „Tak z hlediska právní definice asi podnikatelka jsem. Ale nepovažuji se vysloveně za byznysmena, co by šel za zisky či nejvyšší efektivitou. Mým cílem nikdy nebylo mít super vydělávající firmu, stačí mi, když to bude nějak fungovat, abych nebyla ve stresu z dluhů a mohla klidně žít. Obchody, smlouvy, dohody řeším intuitivně metodou pokus – omyl. Sice mám školy, ale to, co nás učili, nemá vůbec s reálným podnikatelským světem nic společného, navíc v tak specifické oblasti, jako je bio nebo dokonce raw.“
Jak říkám: podnikatelská dynamika může mít velice ženskou podobu. „Od malička jsem v sobě měla přemíru mužské energie, racionality. A potom se v rámci mého osobního rozvoje její část přetransformovala a já se odevzdala plynutí, důvěře, že se proces děje, jak má a nemá smysl ho řídit a kočírovat.“
Možná právě takto vypadá odvaha být svobodná.
Autorka Terezie Dubinová
