Instruktorka slackline, fyzioterapeutka a jogínka. Držitelka několika slacklinových rekordů. Provozuje vlastní stránku slacklife-therapy, kde skrze tři zmíněné profese nabízí ojedinělou terapii. A odnedávna také své jméno spojila s naší značkou, protože zdravé jídlo považuje za základ zdravého a spokojeného života a spojení s Lifefoodem jí proto dává smysl. Seznamte se s věčně usměvavou Terezou Panochovou. Vyptali jsme se jí nejen na to, jak se vlastně na slackline postavit, ale i i jak hledat rovnováhu a balanc celkově v životě.
Říkáte, že praktikování slackline vás naučilo spoustu věcí, které aplikujete v každodenním životě. Jaké to jsou?
Slacklining je pro mě taková životní filozofie. Chůze na slackline není jen o tom, dostat se z bodu A do bodu B, ale hlavně o té cestě. Na highline (slackline napnuté ve výšce) je to hodně o rovnováze. Rovnováze držet fyzicky balanc, ale také o té vnitřní vyrovnanosti. Pokud na té cestě spadnete, ale stále se chcete dostat do bodu B. Chce to jen motivaci znovu vstát. Pěkně krok za krokem pokračovat. Pravidelně dýchat. Užívat si okamžiku, toho že stojím, že jdu, že jsem. Když je slackline hodně nestabilní, snažím se nedržet zbytečné napětí na ramenech a úsměv! S úsměvem jde všechno líp. A opravdu to funguje, uvolní se napětí mimických svalů a někdy je dobré nebrat se tak vážně. A pak to najednou všechno jde, ani nevíte jak a jste v bodě B. Tohle jsem se naučila na highline, ale používám to i v životě. Většinou to funguje. Prostě si žiju takový „slacklife“.
Vzpomínáte si, kdy jste se na slackline postavila poprvé?
Úplné poprvé, kdy jsem vyzkoušela slackline, si moc nepamatuji. Stále živé vzpomínky mám ale z mého prvního postavení na highline. Bylo to v roce 2011 na festivalu v polském Lublinu. Highline byla napnutá z místní radnice a pode mnou chodili lidé. Byla jsem dost nervózní, ale kamarád mi koupil slunečnici, abych myslela na hezké věci. Tak jsem šla na highline, chvíli jsem tam seděla, snažila se najít rovnováhu. Moc mi to nešlo. Řekla jsem si, že ale i tak to zkusím. Postavila jsem se. Byla jsem strašně nadšená, že stojím, až jsem zapomněla dýchat a spadla jsem do odsedky. Pak jsme tak udělali publiku show, když se mi ten samý kamarád, snažil v angličtině s německým přízvukem vysvětlit, jak se dostat z odsedky zpátky na highline a ke kotvení. Byl to neskutečný zážitek a od té doby jsem prostě věděla, že na tom sportu něco je.
Co vás na lajně tak uchvátilo?
Jsem holka z jižních Čech. Jako malá holka jsem si hrála s kamarády v polích, jezdili jsme na kolech, lezli po stromech, ale to, že někdy budu balancovat mezi dvěma skálami nebo dokonce i horami, o tom se mi nezdálo, ani v nejdivočejších snech. A já vždycky byla velkej snílek.
Když se mi podařilo postavit nebo jít nebo ten pocit, jen tak si kráčet vzduchem, mám radost. Takovou tu radost jako když jsme byli malé děti a měli jsme tajnou misi, pro svět možná nedůležitou, ale pro nás jo a když jsme ji splnili, byli jsme prostě vítězové. Takovou radost já mám, když dělám slackliny a ta malá holka, co jsem dříve byla, se prostě chechtá.
Co se vám odehrává v hlavě, když jste nad nějakou strašlivou propastí, jen vy, lajna a prostor kolem?
To opravdu hodně záleží na místě a na lidech. Já se totiž docela bojím výšek. Někdy víc a někdy míň. Také už jsem se naučila se strachem pracovat, takže to je jiné než na začátku. Já se nejvíc snažím, nemyslet na zbytečnosti, než jdu na lajnu. Zkontroluji důležité a soustředím se na to. Pak už si snažím jen užít si ten moment. Když se bojím, tak si říkám, že to je jen strach. Dodávám si odvahu a říkám si, že už jsem to dělala tisíckrát, takže tělo bude vědět, jen si dát šanci. Pak když jdu, tak si to snažím užívat. Místo kde jsem. Právě ten prostor a jak je super, že vlastně dokážu balancovat na tak tenkém popruhu.
Kolikrát se sama sobě divím, že já vždycky byla takovej strašpytel a zrovna dělám tohle. Ale už jsem se naučila, že když se něčeho bojíme, tak si to většinou představujeme mnohem horší, než to ve skutečnosti je. Naše fantazie má neomezené možnosti, no a pak nás ten strach přeroste. Takže se snažím vyzkoušet, i když se bojím, ať už výšky nebo že mi to nepůjde. Většinou zjistím, že o nic až tak strašného nejde a užívám si ty momenty, že dělám věci, které jsem neměla kuráž si představit, že bych také mohla dělat;)
Odráží lajna náš vnitřní svět?
V mém případě určitě. Někdy říkáme, že je dobré nechat mozek na skále. Protože když člověk nad něčím moc přemýšlí nebo ho něco trápí, tak ztrácí koncentraci. Na lajně se člověk musí soustředit, aby nespadnul. Takže pro mě určitě platí, že když mě v životě něco trápilo nebo jsem si moc nevěřila, i když to mohlo být úplně v něčem jiném než na slackline. Většinou se to právě projevilo na tom soustředění na slackline a pak mi to třeba vůbec nešlo, vstala jsem udělala pár kroků a pak si sedla, prostě jsem nebyla schopná se na to soustředit a v hlavě se mi honila spousta dalších věcí, jen ne to, že jsem na highline a měla bych si to teda užít.
Jaký máte tip pro lidi, jako jsem třeba já, kterým lajna připadá něco naprosto nedostižného. Jakmile se na ní snažím postavit, rozkomíhá se pode mnou a konec, ani krok :) ...
Jee, tak tady ta otázka mně zahřála u srdíčka, protože asi podobně bych se zeptala před deseti lety. Pro začátky je úplně normální, že se to klepe, důležité je si uvědomit, že většinou si člověk tu lajnu rozklepe sám, pak je také důležité dýchat. Někdy jak se to klepe, tak člověk úplně zapomene dýchat. To ničemu nepomůže. Takže nádech a výdech. No a pak zkoušet.
Jaká je největší chyba na lajně?
Nevím, jestli to je největší chyba, ale všimla jsem si jí často u začátečníků. Člověk se někdy tam moc snaží, tam dát druhou nohu, přejít postavit, že úplně zapomene, že to je o hledání rovnováhy. Někdy to trvá déle, někdy to je hned, ale ten moment rovnováhy je tam vždycky, je o to o tom, ho prostě najít a pak si ho udržet.
Procházení se ve výškách, balancování, to vše vypadá velmi krásně, nedostižně a atraktivně. Je něco schované za tím? Třeba když krásné baletky mívají ošklivé a zrasované nohy?
Tak já na začátku měla strašně moc modřin na nohou. Když se začínalo na highline, tak se doporučovalo spíše „čapat“ tedy zachytit slackline rukama nebo nohama a vyhnout se pádu do odsedky. Před několika lety slacklining zažil hodně velký růst, mnohem více lidí se začalo tomuto sportu věnovat, každých několik měsíců se zvyšoval světový rekord a s tím se stalo i populárnější tahaní velkých lajn. Začalo se také více padat do odsedek. I já se naučila padat do odsedky a tak mám i méně modřin od lajny. Ale jinak úrazy byly, mám šitý kotník, zlomenou ruku a jednou jsem si zlomila žebra, teda ne přímo na highline, ale při pádu, když jsem chtěla jít na highline. Naštěstí jsem byla jištěná, takže to odnesly jen ty žebra a probrečená noc, protože mě celou noc každej nádech bolel jako hřebík do bránice. Takže jsem se politovala a pak už bylo líp.
Máte ve slacline nějaké cíle nebo sny? Co může být – a existuje vůbec – nějaká největší meta pro slacklinisty?
Teď slacklinových snů a cílů mám dokonce více. Jeden sen byl přejít 100m na highline. To se mi podařilo v loňském roce. Dokonce o několik měsíců později jsem zjistila, že jsem byla první Češka, což jsem absolutně nečekala. Takže se slavilo dokonce dvakrát. Letos jsem si zase zvedla osobní rekord, takže když se mi bude dařit chodit na nějakých delších lajnách, bránit se tomu nebudu. Stále se snažím zlepšovat a učit se nové věci na slackline, je toho spousta co ještě neumím a v čem se dá zlepšovat.
Další takový můj sen, je můj projekt Slacklife-therapy. Když jsem začínala se slacklinou a přemýšlela, co se životem, přišlo mi takové sobecké, být jen profesionální slacklinerkou. To se člověk soustředí na svůj trénink, na svoje projekty a je to poměrně takový egoistický způsob života. A když jsem se zamýšlela, co vlastně umím a co mi jde, tak to byla fyzioterapie a slacklining. A chtěla bych dělat něco, co má trochu hlubší smysl. Jako fyzioterapeut vidím neustále lidi, které něco bolí. Tak nějak už jsme se s tou bolestí sžili. Je úplně normální, že mi někdo řekne, že záda už ho táhnou několik let, ale teď ho to opravdu obtěžuje v pohybu. Přišlo mi, že když vyléčím jedny bolavá záda, přijde 100 dalších a důvody jsou vždy stejné, špatně stojíme, sedíme, málo spíme, špatně jíme a málo nebo špatně se hýbeme. Kolikrát si lidé škodí a ani to neví.
Naše tělo je neskutečný prostředek, jak si užívat života, který tu máme, jen bohužel kolikrát ho neumíme správně používat. Chybí prevence a vzdělávání. Slackline je skvělý diagnostický prostředek, trénované oko, hned vidí, kde máte jako nerovnováhu, když se snažíte balancovat. Mně to přišel jako skvělý prostředek spojit zábavné s užitečným. Na slackline se dá i cvičit, různé posilování, protahování či stabilizace kloubů. Takže moje vize je pomocí slackline a joga workshopu mluvit o správném držení těla, o tom jak vnímáme a posloucháme svoje tělo. Krásně funguje, když si člověk zlepší posturu, tak ono kolikrát se i ta slackline míň hejbe. Je to prostě neuvěřitelný, jak je všechno propojené.
Jste fyzioterapeutka. Věnujete se tomuto povolání?
Ano fyzioterapii se věnuji. Nikdy jsem moc netoužila být celý den zavřená v ordinaci, ale fyzioterapie mě moc baví. Pak jsem našla ideální řešení. Dělám fyzioterapii na horách. V zimě dávám dohromady lidi, co spadnou na sjezdovkách. V létě dělám záskoky ve Francii, pokud nějaký fyzioterapeut jede na dovolenou, převezmu za něj praxi dokud se nevrátí. To mi umožňuje být tak trochu svým vlastním pánem, takže pořád mám ještě čas věnovat se mým slacklinám, józe a dalším mým zájmům. Takže se snažím udržovat rovnováhu mezi časem, který věnuji ostatním a sobě.
Z hlediska fyzioterapie, je slackline dobrý sport?
To určitě. Psala jsem na toto téma práci, když jsem si dělala trenérské zkoušky na slackline. Samozřejmě asi jako u všeho v životě, i tady se můžete zranit. Ale jinak je to fakt skvělý sport. Je vhodný na piknik pro rodiny s dětmi, ale i pro milovníky adrenalinu. Dá se použít na trénink, rehabilitaci, ale i jen zábavu. A já osobně, pokud mi to v práci podmínky dovolují, beru slackline i do práce. Moji pacienti jsou zvyklí, že cvičíme na slackline. Takže bych to klidně doporučila i jako rehabilitační pomůcku do ordinace fyzioterapeutů.
Cvičíte i jógu. Dokázala byste najít tři top ásany, které mají maximální benefity a jejichž denní praktikování může opravdu výrazně zlepšit život?
V úplně prvním případě bych uvedla dýchání. Jóga je hodně o dýchání a je důležité naučit se správně dýchat. Většina lidí dýchá úplně obráceně. Takže to není asana. Ale já bych určitě doporučovala, správně dýchat a v tu chvíli máte hned víc energie, kolikrát i nálada se zlepší.
Pak určitě pozice psa dolů, adhomukasvanasana, a pak pozice válečníka, virabhadrasana. To jsou určitě asany, které dávám nejčastěji i mým pacientům. Nicméně není nad to, si to nechat o někoho vysvětlit a dělat to správně. Jógových videí je momentálně na internetu tolik, že to až trochu ztrácí na pravé filozofii jógy.
Z obecného hlediska – jakou největší chybu dnes dělají lidé vůči svému zdraví?
Asi že to berou jako samozřejmost. Honí se za spoustou věcí, ale na zdraví není čas. Pak když něco nefunguje, tak si teprve člověk uvědomí, kolik těch věci, za kterými se honili bylo malicherných a vlastně zbytečných. Takže prostě to nebrat jako samozřejmost a nespoléhat na to, že nás vyléčí doktor nebo fyzioterapeut nebo léčitel. Moje zdraví je moje zodpovědnost. Nikdo jiný neví, jak se cítíte ve svém těle, jen vy. Takže je důležité naučit se poslouchat a umět pracovat s informacemi, co nám tělo dává. Tohle bychom měli učit naše děti a jak se to zdraví starat, jak fyzické, tak psychické. To kdy umřel Napoleon si můžou najít na internetu. Bohužel momentálně to teď funguje úplně obráceně.
A kdyby měla být jedna jediná věc, kterou byste lidem doporučila, aby se jim zlepšila kvalita života, aby byli šťastní a spokojení, jaká by to byla?
Já si myslím, že je super vlastnost umět se na věci podívat z jiné perspektivy. Z pohledu kamaráda, rodiče, dítětě a i z mého pohledu, jen koukat trochu v jiném světle. Umožňuje to člověku, nebrat si věci moc osobně. Získat takový nadhled. Nebo aspoň mně toto pomohlo. Netroufám se stavit do pozice, abych tvrdila, že to je zaručený recept na štěstí. Nicméně je něco na tom, že každý si tak nějak tvoříme svojí realitu. Někdo si představí jablko vždy červené, někdo vždy zelené. Takže já když jsem smutná nebo nešťastná, snažím se kouknout na věci z jiné perspektivy, vzít si to pozitivní, co se můžu naučit. Neplýtvat energií nad negativním. Prostě se na to snažím koukat se na konkrétní situaci z jiné perspektivy. Vždycky se dá najít lepší i horší úhel pohledu.
